Dobrodružství v Račím údolí
Kapitola 1
Závody
V jedné z mnoha malých vesniček v pohraničí žili dva nerozluční kamarádi, Petr a Pavel.
„Pavle, už víš, v kolik hodin ti zítra začíná ten závod?“ zeptala se syna Marie Prokopcová.
„Bohužel ještě ne,“ odvětil Pavel.“ Ale každou chvilku bych se to měl dozvědět. Zastaví se u mě Petr a řekne, co mi vzkazuje učitel tělocviku.
Učitel tělocviku Marek Svačina, byl pohublí, téměř prošedivělí stařík, kterému chybělo jen pár let do zaslouženého důchodu. Na staříka měl ve svých letech vynikající kondici. Věnoval sportu mnoho času, snad právě proto mu nezbýval na soukromý život a nepoznal, co je to mít ženu a děti.
„Myslíš, že vyhraješ?“ zeptala se maminka.
„To nevím, mami. Ale jdu do každého závodu naplno. Jestli však vyhraji já, stejně jako posledně nebo Petr, který vyhrál květnové závody, to opravdu netuším. Důležité bude, aby se jednomu z nás podařilo překonat rekord školy. Vůbec bych se nezlobil, kdyby právě zítra ten šťastný den nastal,“ zasnil se Pavel a už se viděl na stupních vítězů s rekordem školy.
„Ať tak či onak, zítra se přijdeme s otcem podívat.“
„Pokud nebude muset jít zase mimořádně do práce,“ podotkl smutně Pavel a sklopil oči, když si vzpomněl na poslední tři závody. Tenkrát to taky vypadalo slibně a na poslední chvíli ho zavolali opět do práce.
„Myslím, že tentokrát mu do toho nic nevleze,“ snažila se ho povzbudit. Sama však přitom věděla, že to nemůže zaručit. Ani ona nevěděla, kdy bude manžel doma, a kdy si ho znovu zavolají. Pracoval v místní továrně na výrobu řetězu jako bezpečnostní technik a jako takový držel hotovost. Když se vyskytne nějaký problém, musí se sbalit a jít do práce.
Jistě by si ještě dál povídali, kdyby se Pavel nepolil vodou, zahánějící žízeň, když se lekl domovního zvonku.
„Ale Pavle!“ naoko se zazlobila mamka,“ ty nemáš čisté svědomí.“
„Jdu otevřít,“ řekl Pavel,“to bude určitě Petr.“ Na chodbě se ještě stačil podívat do zrcadla a pročísnout svou blonďatou kadeř.
Otevřel dveře, za kterými netrpělivě přešlapoval jeho kamarád.
„Pojď dál, už tady na tebe netrpělivě čekám. Posaď se!“ ukázal směrem ke kuchyni a zavřel za kamarádem dveře. Poté zvedl jeho boty a uložil je do botníku.
„Dobrý den paní Prokopcová,“ pozdravil slušně Petr, když vcházel do vonící kuchyně.
„Ahoj Petře,“ odpověděla Pavlova maminka a nachystala na stůl talíř buchet, které před deseti minutami dopekla.
„Říkal jsem si, co to tady tak pěkně voní,“ lichotil ji Petr a vytáhl z rukou za zády nádhernou kytici.
“Maminka zrovna dělala pořádek na zahrádce a nechtěla, abych šel s prázdnýma rukama,“ vysvětlil příjemný dárek Petr.
Paní Prokopcová měla z květin ohromnou radost, kytice dokáží zázraky:“Vyřiď mamince, že ji moc děkuji a pozdravuji. Teď už se však posaď, jistě ti cestou vytrávilo, “ pokynula paní kuchyně.
A v tom se nespletla, neboť Petr domácí buchty miloval. Však také mnohokrát byl za tento prohřešek svou maminkou pokárán. To se však stalo jen v případě, když do sebe nasoukal cely talíř a na druhé nezbylo.
“Jak se těšíš na zítřek?“ zeptala se ve chvíli, když vcházel do kuchyně i Pavel.
„Hrozně moc. Už se nemůžu dočkat, až mu oplatím poslední porážku,“ a vztyčeným prstem ukázal do míst, kde Pavel stál.
„Já tě moc dobře poslouchám,“ usmál se kamarád a odměnil svého zítřejšího soupeře vyzývavým pohledem. Oba věděli, že tento pohled byl namířen na zítřejší rozluštění.
Pavel si rovněž přisedl ke stolu a s chutí se zakousl do sladkého.
„Hm, to se musí nechat, moje máma umí opravdu ty nejlepší buchty na světě.“
„Ale Pavle!“ začervenala se maminka.
„Nač ta skromnost paní Prokopcová, opravdu jsem lepší buchty nejedl,“ přitakal Petr a vzal si další z talíře.“Maminka sice umí skvěle vařit, ale co se týká sladkého, jste bezkonkurenčně nejlepší.“
Tentokrát se začervenala ještě víc:“Kdybych vás neznala, možná bych i uvěřila, ale přesto děkuji.“ Pokračovala maminka a šla uvařit citrónový čaj.
„Tak už povídej! Jak to bude zítra probíhat?“ ptal se nedočkavě Pavel.
„Zahájení bude v devět ráno, finále je naplánováno na 15.00 hodinu. Věřím si více na dvoustovce,“ přiznal Petr své šance.
„Já zase na čtyřstovce,“ vyložil své karty na stůl Pavel.
„Tak vidíš, já zvítězím na své trati a ty zase na své. Samozřejmě, že si vytvoříme osobní rekord, pokud nevyjde zrovna ten školní.“ Zasmál se Petr. Už se viděl na stupních vítězů.
„Vzpomeň si na minulý závod,“ krotil předčasný optimismus svého kamaráda Pavel.
„Jenže tentokrát jsem zase na řadě já a vítězství ti jen tak lehce nedaruji!“ kontroval opět Petr a zakousl se do další buchty s takovou vervou až s foukl z buchty cukr, který se pomalu snesl k podlaze.
„Myši nám tady krmit nemusíš!“ pošťouchl svého soupeře opět Pavel.
„Tak zítra se uvidí,“ pozdvihl ukazováček k Petrovým očím.“Pomalu půjdu, maminka chce abych přišel dneska brzo domů.“
Kamarádi se rozloučili a netrpělivě očekávali zítřejší den.
Nevelký pokojíček, zato však s velkou postelí, dvěma nočními stolky a police plná knih. Na posteli mnoho barevných polštářků a plyšáků. Tak by se dal popsat pokojíček Kateřiny Novákové. Kulatý koberec s bílými střapci ležel na světle nalakovaných parketách. Na posteli seděla Lucie Marková. Před ní na zemi majitelka pokoje.
„Gumičku!“ přikázala Lucie ve chvíli, kdy dopletla Katce cop.
„Tady je,“ natáhla ruku Katka.“Můžeš mi říct jaká barva se ti líbí nejvíce?“
„Nemůžu si pomoct, ale klasická černá mi připadá nejideálnější.“
„Tak ať,“ odpověděla Katka a počkala až s tím bude Lucka hotova. Přistoupila k velkému, kulatému zrcadlu, jež dostala od babičky Jiřiny k narozeninám. Prohlížela si nový účes ze všech stran. Rukama natřásala kadeře vlasů, které připomínaly plující vodu v horské říčce. Její nádherné blond vlasy představovaly pro mnoho chlapců ze třídy příjemné lákadlo.
„Zítra ráno se pro tebe zastavím a společně vyrazíme na závody. Nezapomeň, že tam bude skoro celá škola.“
„Tohle si nemůžeme nechat ujít,“ doplnila ji Katka.
„Jen si představ, kolik tam bude krásných kluků,“
„V čele s Peťou,“ zaradovala se Lucka a zamilovaným pohledem se odvrátila.
„Ale copak, tady se nám někdo zamiloval?“ bavila se Káťa.
„Víš co, raději nemluv,“ bránila se Lucka.“Moc dobře jsem si všimla, jak můžeš na Pavlovi oči nechat.
„Trefila ses do černého,“ přiznala se Káťa.
Lucie nosila krátce střižené, černé vlasy a byla Pavlovou sestřenicí. Ve škole patřila, společně se svojí kamarádkou, k nejlepším. Katka zase byla velice pyšná, že je Petrovou sestrou.
Kapitola 2
Druhého dne ráno, přibližně kolem sedmé hodiny, se v budově bazénu scházeli první ranní ptáčata. K učiteli tělocviku a trenérem plavců v jedné osobě se přidali největší kandidáti na zisk trofeje. Pravidelně před každým závodem se tito tři nadšenci věnovali předzávodnímu tréninku.
„Doufám chlapci, že dnes vytřete zrak všem pesimistům.“ Zjišťoval náladu svých svěřenců trenér.
„To je samozřejmostí, dnes se cítíme přímo skvěle.“ Odpověděli dvojhlasně. Rychle se vyšvihli z vody a podle pokynů trenéra začali s protahovacími cviky.
„Ať už jste žáci školy nebo rodiče, kteří přišli fandit a držet pěsti svým dětem, vítejte. Přeji pěknou podívanou a hodně zážitků spojené s tímto závodem.“ Pronesl svými ústy ředitel školy, pan Zavadil.
Úvodní proslov vyburcoval diváky k tomu, že následovala vlna euforie a lidé, kteří doteď seděli v klidu se zvedli spolu s ostatními a hlasitě jásali. Někteří z nich, převážně mladých, drželo v rukou nápisy „Rekord! Pavel! Petr!“ tyto tři slova byla nyní v permanenci nejvíce.
Bazén svoji velikosti umožňuje vpustit na start čtyři plavce. Ti byli rozděleni do čtyř skupin v každé disciplíně. Petr s Pavlem byli nahlášení do dvou závodů:
„Támhle jsou, už kráčí!“ zaradovala se Lucka a ukázala tím směrem. Obě kamarádky seděli poblíž vodní plochy, aby byly co nejblíže svým idolům.
Petr kráčel ke skokánku číslo jedna. Upravil si kostkované plavky a nasadil gumovou čapku. K číslu dvě se postavil Pavel. Pořadatel začal postupně hlásit jména závodníků. Po každém jménu následoval potlesk diváků. Nejhlasitěji a nejvíce se tleskalo místním chlapcům.
Zazněl klakson, který dal podnět všem čtyřem plavcům, aby skočili do vody a doplavali, pro co nejlepší čas k postupu do semifinále na
V polovině závodu se vytvořil tandem českovesských plavců. Ti neustále zvyšovali svůj náskok, i když se jednalo zatím jen o postup do semifinále. V závěru si dávali velice dobrý pozor, aby se dotkli ve shodném čase. To se jim také podařilo, nebylo důležité, kdo by vyhrál. Opravdový boj si nechali na finále.
„Františku, kde jsi tak dlouho?“ ptala se Marie Prokopcová svého manžela, když přišla otevřít dveře.
„Omlouvám se, ale dříve to opravdu nešlo. Musel jsem dokončit práci.“
„Pojď se posadit ke stolu, hned ti přinesu jídlo. Naobědváš se a půjdeme se na Pavla podívat. Včera jsem mu slíbila, že tam určitě přijdeš.“
„Rychle se naobědvám a popelášíme na závody,“ slíbil manžel.
Během chviličky se Pavlův tatínek najedl, a mohli vyrazit.
„Dobrý den paní Prokopcová, dobrý den pane Prokopec.“ Pozdravila přicházející Pavlovy rodiče Kateřina.
„Ahoj Káťo,“ odpověděli. “Tak jak se jim vede?“
„Zatím je to dobré, oba postoupili v obou disciplínách…“ Než stačila svoji větu dokončit, byla vyrušena Lucii, která se právě vracela s dvěma šálky citrónového čaje.
„Kdybych věděla, že tady budete, přinesla bych i vám.“ Pozdravila se s tetou a strejdou.
„My bychom si stejně nedaly. Teprve před chvíli jsme obědvaly.“
Marie si s manželem sedla vedle děvčat.“Jak tedy na tom jsou?“
„Za malou chvíli je uvidíme ve finále čtyřstovky, dokončila svoji větu Káťa.
Seděli na delší tribuně, která byla zaplněna do posledního místečka.
„Pohleďte, už se všichni připravují na finále,“ zvolala Lucka.
„Petr Novák, Pavel Prokopec, Ruda Hrnčíř, Matěj Vítek. Tak taková byla finálová čtveřice na trati
„Túuu!“ bylo odstartováno. A každý z tribuny povzbuzoval toho svého favorita.
„Do toho, do toho!!!“ křičel na své svěřence Marek.
Přidali se i spolužáci ze třídy, kamarádi z házené či fotbalu.
Nejlépe odstartoval Pavel. Druhé místo si po startu vybojoval Ruda, třetí byl Matěj a černý Petr připadl Petrovi. Na první obrátce se prohodilo pouze pořadí na druhém a třetím místě. To si na druhé místo polepšil Matěj. Na druhé obrátce se dostal z krize Petr, přeplaval silnými pažemi dobře plavajícího Rudu. Druhé místo si stále držel Matěj, ale velmi se přibližoval Pavlovi. Na třetí obrátce se rozestupy mezi všemi čtyřmi plavci zmenšoval. Plavali velice vyrovnaný závod. Na čtvrté obrátce na dvou stech metrech se do vedení krátce dostal Matěj. Pavel si v polovině nejspíš potřeboval odpočinout, protože po dalších padesáti metrech už zase ukázal svým soupeřům záda. Na šesté obrátce na třech stech metrech se poprvé v závodě dostal na druhou pozici Petr. Mohutně povzbuzovaní českovesští plavci si centimetr po centimetrech budovali větší náskok. Předposlední obrátka na tří stech padesáti metrech jasně ukázala, kteří plavci si plavou pro přední umístění. V posledních metrech mocně útočil na Pavlovo vítězství Petr, ale marně. Dnes nebylo pochyb, kdo stane na metě nejvyšší. Konečně byl u toho i Pavlův tatínek. Teď už jen obecenstvo čekalo na výsledný čas Pavla Prokopce.
Po hrobovém tichu, následoval gejzír radosti a hlasitého tleskání. Letitý rekord školy měl čas 4:06,56 min. Dnešní čas vítězného Pavla se zastavil na 4:06,50 min. Dokázal vylepšit rekord o 0,06 s.
„Gratuluji Pavle,“ poplácal ho po rameni Petr.“ Konečně se to povedlo, máme co oslavovat.“
„Jupí, jupí!“ radoval se jako malé dítě a přijal gratulaci od svého kamaráda.“ Já už svůj rekord mám, ale za půl hodiny ti pomůžu získat ten druhý.“
„To doufám,“ podotkl zasněně Petr.
Pavel pohlédl na tribunu a vztyčeným palcem směrem k rodičům, rekapituloval svůj výkon. Je pravdou, že za poslední rok to nebylo jeho jediné vítězství. Navzájem se o ně přetahovali. Teprve dnes však překonal jeden z nich rekord. Pořadatel se několikrát pokoušel vyhlásit vítězný čas, jenže vždy jeho slova pohltil jásající dav. Po pár minutách se mu to přece jen podařilo: “Na čtvrtém místě skončil statečným výkonem Ruda Hrnčíř z Písečné, na třetím Matěj Vítek z Mikulovic, na druhém Petr Novák z místní školy a zasloužené vítězství si vybojoval Pavel Prokopec.“
V tu chvíli nastalo v bazénu hotové šílenství, všichni chtěli oslavovat s vítězem. Byl to krásný den, na který se jen tak nezapomíná. Teď byli oba kamarádi velice šťastní, a to měli ještě jeden závod k dobru. Ve tři hodiny odpoledne měli nastoupit na trať dvě stě metrů volným způsobem.
„Naposledy vítám všechny zúčastněné, kteří navštívili dnešní rekordně plavecký den. Je tady před námi poslední závod. Můžeme pochválit trenéra českovesských plavců Marka Svačinu, za odvedený výkon jeho svěřenců. Držíme jim palce i do tohoto finálového závodu. V první dráze se představí Petr Novák, ve druhé Jens Dassler z Červené Vody, ve třetí Pavel Prokopec a konečně ve čtvrté dráze Jürgen Bermel z Ondřejovic. Doufám, že dokážete vytvořit stejnou atmosféru jako při závodě na čtyři sta metrů,“hlásil pořadatel.
„Túuu!“byl odstartován poslední závod. Již od začátku se do vedení dostali oba kamarádi z čtyřset metrové trati. Na první obrátce už oba vedli o půl těla. Diváci byli ve varu a skandovali ještě více než jindy. I na druhé a třetí obrátce se pořadí neměnilo, jen náskok obou kamarádu přesáhl dvě délky. Na poslední padesátce se odehrál neskutečný boj mezi Pavlem a Petrem. Bojovali ze všech sil, o každý kousek bazénu. S každým mávnutím se blížili k cíli. V odrazu světla od vodní hladiny dohmátl o délku dlaně jako první Petr. Dokázal Pavlovi oplatit porážku z dnešního dne, i když to nebylo v rekordním čase.
„Vidíš, že se ti to povedlo!“ gratuloval kamarádovi Pavel. “Teď můžeme oslavovat oba.“
Po skvělých výkonech zdvihl Pavel ukazovák a pohlédl na tribunu, kde seděli jeho rodiče. Otec i s mámou byli na syna pyšní.V jejich očích se zaleskla i nějaká slzička.Byli šťastný, dnešní den se vydařil.
V každé situaci se snažili podporovat k lepším výkonům. Kdo by je neznal, musel by zákonitě říct, že jsou přátelé již odmalička. Opak však byl pravdou. V jejich životě se stalo něco hrozného, co otřáslo myslí mnoha lidí. Stalo se to začátkem srpna 1925. Toho dne slunce pařilo jako snad nikdy. Nejlepší obranou proti tak vysokým teplotám bylo trávení volných chvil u vody.
Pavel si se svoji o rok mladší sestrou Míšou, sestřenkou Luckou a dalšími kamarády, hráli na břehu rybníka odbíjenou. Nebylo žádných sítí, jen tak si házely v kruhu.
„Přihraj, přihraj!“ žadonila Lucka, když stála uprostřed davu a snažila se míč zachytit.
„Jenom pěkně utíkej a snaž se ho vzít,“ zavolal kdosi.
O kousek dál na písčité pláži, ležel na dece do sněda opálený Petr. Pozoroval dění kolem, ale nejvíce se zaujetím sledoval Míšu. Snesl by ji modré z nebe, tak moc byl do ni zamilovaný.
Už se neví, kdo dal ten nešťastný návrh, jenž proměnil idylický den v tragédii. Už měli dost hry a tak se běželi osvěžit do rybníka Kačoku. Naskákali do vody, začali skotačit, dovádět, stříkat jeden po druhém a nevšimli si, že jedna jejich kamarádka se stále nevynořila. Zatímco ona se loučila se životem, ostatní prožívali letní pohodu a zábavu.
„Kde je Míša?“ zeptal se v duchu Petr, který ještě stále ležel na břehu. Po chvilce, která se mu zdála nekonečná, se rozběhl do vody: “Rychle začněte hledat Míšu!“
Pohoda a klid byl rázem pryč. Dlouho trvalo, než se ostatní vzpamatovali a začali hledat. Voda stříkala na všechny strany, ale z počátku se nedařilo dívku najít.
„Mám ji!!!“ křičel Petr a v náručí ji odnášel na břeh. Bylo však pozdě. Nejprve se pokusil nahmatat tep, pak přešel k oživovacím pokusům.
„Tak dýchej!!“ přikázal Petr a bušil ji dlaněmi do hrudníku. Pohlédl na jejího bratra, který byl ve stejném šoku. Oživovací pokusy nepomohly. Snad jen na malou chvíli se zdálo, jakoby procitla. Jakoby pohlédla chlapcům do očí a skonala. Když pak dorazil přivolaný lékař, mohl konstatovat jediné.
„Je mi to strašně líto, ale je příliš pozdě. Uřícená skočila do vody a její srdíčko tu zátěž nevydrželo. Chlapci, je mi to moc líto,“ konstatoval smutně lékař.
Léta prožitá ve šťastné rodině, na vesnici plné opravdových lidských duší, zmizela nenávratně v hlubinách. Plamínky svíce již navždy zešedly. Už nebylo možné děvčátku pomoct.
Oba se na místě zhroutili. Na rodinu Prokopcových se snesl černý oblak. Toto neštěstí otřáslo celou vesnicí. Jediná slza, jediná kapka nebyla ušetřena. Dlouho trápili oba chlapce výčitky svědomí, i když za to neštěstí nemohli. Od té doby si přísahali, že zůstanou přáteli po zbytek života.
Kapitola 3
Plán výpravy
Oba chlapci byli velice odvážní a milovali dobrodružství, proto se vydávali na různé výpravy. Tyto výpravy inklinovali do lesů, hor a mnoha jiných, zajímavých, leč mnohdy nebezpečných míst. Nebezpečná místa v nich vyvolávala pocit vzrušení a vzpomínek na doby dávné. Stali se z nich, za ty měsíce opravdoví kamarádi na celý život.
Bylo to jednou v pátek roku 1927, kdy už listí na stromech začínalo mít narezavělou barvu, ptáci odlétali do teplých krajin a z komínů se do okolí rozprostíral zápach, tak typický pro tyto dny, který prorokoval brzký příchod zimy.
“Co bys tomu řekl, kdybychom si o víkendu někam vyrazili?“ zeptal se Petr.
„A kam by to mělo být?“ na to Pavel.
„Do zakázané rokle, blízko Račího údolí, na druhé straně tohoto kraje.“
„Je to skvělý nápad, ale na jeho provedení je potřeba spoustu času,“ namítl Pavel.
„Vzali bychom si spacáky a zůstali přes noc,“ pokračoval Petr.
„Ale doma musíme říct něco jiného, protože by nás jinak nepustili ,“odpověděl s úsměvem Pavel.
„Ale na druhou stranu mi nepřipadá fér v této věci rodičům lhát, co kdyby se nám přece jenom náhodou něco stalo. Kdo nás potom najde, když nebudou vědět, kde hledat,“ vychrlil ze sebe Petr.
„A jak to tedy chceš udělat?“ zeptal se mladší kamarád.
„Už vím! Napíšu dopis, který odnesu na poštovní úřad, tam bude vše o tom, kde se nacházíme.“
„Petře, to přece nejde!“ vyjekl Pavel. “Všechno tím prozradíš.“
„Neboj se, chodím domů jako první, jak dopis doručí k nám domů, vyzvednu jej a schovám. Takže se nikdo nic nedoví.“
„Už jsem se lekl, že to chceš prozradit,“ ulevil si Pavel.
„Myslíš, že bych něco navrhnul a pak to prozradil?“
„To né, jen jsem se leknul!“
„Teď už se rozloučíme, kdyby rodiče cokoli potřebovali. Večer se sejdeme v klubovně a probereme zítřejší plán.“
„Souhlasím,“ odpověděl Pavel a už se těšil na večer.
„Tak ahoj večer,“ volal ještě z dálky Petr. Pavel už neslyšel, neboť jeho slova pohltil podzimní vítr, který tu létal okolo a dostával se do všech koutů ulice. Pohrával si tu s opadanými listy, které se už nechtěli držet stromu. Chtěli se proletět, stejně jako draci na polích, když si děti spokojeně hrály.
„Ahoj mami,“ pozdravil Pavel, když otevřel dveře domova. “Chtěl bych tě poprosit, jestli bych mohl jít zítra s Petrem na dvoudenní výpravu.“ Záměrně řekl místo na opačné straně, než měli ve skutečnosti namířeno.
Maminka chvíli váhala, a pak řekla: “Můžeš, ale nezapomeň poklidit dvůr, nakrmit dobytek a nanosit dřevo ke kamnům. Táta dnes pracuje dlouho do noci a nedostal by se k tomu.“
Byl nevýslovně šťastný: “Děkuji, maminko, všechno stihnu a v sedm zaběhnu do klubovny za Petrem.“
U Petra to vypadalo podobně. I on si splnil své povinnosti, ale protože jich měl daleko méně než Pavel, vyrazil si o půl páté na procházku vesnicí. Když tak kráčel kolem kostela, uviděl starého faráře Musila upadnout. Běžel k němu a pomohl mu na lavičku. Lavička byla umístěna u zdi kostela mezi dvěmi lípami.
Když už však kostel odbíjel klekání, netrpělivě čekal na Pavla za zdmi klubovny. Ten to stihnul na poslední chvíli, do klubovny přiběhl celý uřícený.
„Musel jsem běžet pro veterináře, protože se nám roznemohlo telátko. Naštěstí ho z nejhoršího vytáhl, píchl mu nějaké vitamíny. Prý si pár hodin pospí a bude v pořádku.“
Petrovi odpověď stačila a ukázal prstem, aby ho následoval ke stolu. V jejich klubovně měli uprostřed kulatý stůl. Připadali si jak rytíři kulatého stolu. Dvě židle, které si opatřili od truhláře Zikmunda a starou skříň s poličkami, kterou jim půjčili Petrovi rodiče od nebožky babičky. Oba se posadili na židle. Začalo se smrákat a tak Petr vytáhl petrolejku, zapálil ji a položil na stůl. Teprve teď si Pavel všiml, jaké věci leží na stole. Nestačil se divit, co všechno už Petr přichystal.
“Jak je vidět, vůbec ses nenudil?“
„To máš pravdu, nenudil jsem se,“ odpověděl tajemně Petr.
Pavla však udivilo, že mnohé z věcí vidí v jejich klubovně poprvé. Proto mu nedalo a musel se zeptat: “Proč tolik věcí, zdá se mi, že víš něco, co já ne!“
„Ano, vím!“ odpověděl a sledoval překvapeného Pavla.
“Šel jsem se projít a uviděl jsem faráře upadnout. Pomohl jsem mu vstát a posadit na lavičku. Poděkoval mi a po chvilce začal vyprávět. Vzpomněl si, že on a staří Grönlichovi jsou jediní starousedlíci. Z jeho vyprávění jsem se dozvěděl, že v tom údolí, kam chceme podniknout naší výpravu, jsou štoly, kde se kutalo zlato již v šestnáctém století.“
„Panečku, to by byl gól, tam něco najít,“ rozsvítily se Pavlovy oči. “A co ses ještě dozvěděl?“ zeptal se v očekávání nových poznatků.
„Neskač mi do řeči, všechno ti řeknu!“ zdůraznil. “Dále mi vyprávěl, že jako malý chlapec tam s partou kluků chodíval a některé štoly mnohokrát prolézal. Už jako dospělý se tam chtěl podívat, ale to místo již nenašel, změnily se stromy, změnil se terén, přišla válka a starý farář je už rád, když obejde kostel dokolečka. Už má své roky a ty mu nikdo nevrátí, proto musíme využít každé volné chvíle. Nechtěl bych si někdy vyčítat, že jsem něco promarnil, když byla možnost. Když jsem poslouchal jeho vyprávění, připadalo mi, jako bych to prožil na vlastní kůži, bylo to úchvatné.“
Oběma chlapcům naskakovala husí kůže, tohle bylo něco, po čem prahli celý život.
“Také si vzpomněl, že někdy v letech 1905 až 1910 se v těch končinách ztratil jeden mladý dobrodruh, který se jmenoval Honza Messner. Také se vydal na výpravu, ale než ho vůbec někdo začal hledat, uběhly měsíce a následné záchranné práce už neobjevily žádnou stopy. Jakoby se po něm slehla zem.“
„Cožpak je to tam tak velké?“ zeptal se zvědavě Pavel.
„Prý se tomu nediví. Když tam chodívali, rok co rok, se dostali do jiné štoly a různě daleko, to podle toho, jak se po zimním tání pohnulo podloží.“
Pavel jen udiveně zíral na svého kamaráda a nebyl schopen slov, až po chvíli dodal:“ Myslíš, že se nám podaří najít to místo, kde se ztratil?“
„O tom dost pochybuji, vždyť je to už více než dvacet let, to by nikdo nepřežil.“ Odpověděl Petr. A pocítil přitom záchvěv chladu v zadu na krku.
„Samozřejmě, že nemyslím živého, ale třeba jeho stopy, jeho zápisky nebo jiný důkaz o tom, co se mu přihodilo,“ pronesl s jiskrou v oku Pavel a tvářil se jakoby právě něco tajemného našel, anebo vyřešil starou záhadu.
„Určitě něco objevíme, už teď jsem si jistý,“ dodal Petr.
„Kéž by!“ přál si kamarád.
Ještě dlouhou chvíli si hoši povídali a připravovali plán na zítřejší den.Potom se rozloučili a odešli každý svou cestou k domovu. Doma ani jeden z chlapců nedokázali zamhouřit oči, neustále se převraceli z boku na bok. Hlavou se jim honilo tisíce myšlenek na jejich vysněnou výpravu.
„Crrr! Crrr!“ zvonil splašeně domovní zvonek.
„Katko, běž prosím tě otevřít dveře! Já si zrovna umívám hlavu.“
„Už jdu, mami,“ řekla Katka ve chvíli, když po sobě zasunovala židli u psacího stolu.
„Kdyby to bylo pro mě, tak ať chvíli vydrží, že hned přijdu.“ Podala Katce instrukce.
„Ano mamko,“ špitla Káťa, když procházela kolem koupelny.
„Crrr! Crrr!“ ozvalo se znovu.
„Už jdu!“ zavolala houpavým tónem Kateřina.
„No nazdar,“ přivítaly se obě kamarádky.
„Můžu dál?“ zeptala se Lucie.
„Ne, nesmíš!“ zasmála se Katka a vpustila svojí spolužačku dovnitř.
„Kdo to je?“ ptala se mamka z koupelny.
„Lucka přišla na návštěvu,“ odpověděla Katka a už ji vedla do svého pokojíčku. Obě se posadily na postel. Už, už si chtěli povídat, když se po zaklepání otevřely dveře. Dovnitř vstoupila paní Nováková.
„Dobrý den,“ pozdravila slušně Lucie.
„Ahoj Lucinko, jak se máš?“ zeptala se Kátina maminka.
„Děkuji, dobře.“
„Dáte si citrónový čaj?“ nabídla děvčatům a bylo vidět, že narazila na tu správnou notu.
„Ano, z chutí,“ odpověděly obě a poděkovaly.
Jen co maminka za sebou zavřela dveře, Lucka spustila: “Představ si, že se kluci zítra vydávají na výpravu.“
„No, víš přece, že na výpravy chodí skoro každý týden,“ namítla Katka.
„To já vím! Jenomže nejlepší na tom všem je to, že tam budou i spát. A to jak víš, se ještě nikdy nestalo. Vždy se ještě týž den vrátili.“ Řekla zadýchaně Lucka.
„To už je o něčem jiném,“ zhodnotila situaci Katka.
„Tady máte ten čaj,“ vstoupila jim do řeči maminka. Položila ho na stůl a odešla.
„Děkujeme!“ odpověděly unisono. Katka si vzala do ruky svůj hrnek a dál začaly probírat své téma.
„Jak ses to vůbec dozvěděla?“ nedalo Katce.
„Zrovinka jsem seděla u tety na návštěvě, když se vrátil Pavel ze školy a prosil mamku o svolení.“
„No to je novinka,“ řekla Katka. Zatím však vše pustily z hlavy.
Kapitola 4
Objev Pekelníku a Čertových kamenů
Zavřeli dveře klubovny, zacvakl zámek na dveřích klubovny. Okamžik, na který tak čekali, byl konečně zde. S bágly na zádech, s bundou zapnutou až ke krku, jako ochrana před studeným ranním větrem, udělali první krok. Byli přesvědčeni, že je to výprava, kterou nelze srovnat s žádnou jinou.
„Jsi připravený, vykročit tou správnou nohou?“ zeptal se šťastně Petr.
„Ano, tou pravou!!“ zvážněl Pavel a podíval se na kamaráda.
„Tak, tedy pravou!“ opáčil Petr a společně vykročili.
Když míjeli dům, ve kterém bydlí Lucka, řekl Pavel tiše: “My si teď jdeme pro nové, nezapomenutelné a doufám, že fantastické zážitky a sestřenka Lucka si tady spí jako ...“
„...jako Šípková Růženka,“ skočil mu do řeči Petr.
„Ano, přesně si to vystihl, starý brachu.“ Odpověděl mu stylem Divokého západu Pavel.
Kdyby však tušili, jaký plán se na ně chystá.
„Tak co, už jsou mimo dům?“ byla zvědavá Katka.
Lucka schovaná za závěsem, ji odpověděla: “Nemusíš šeptat, tady nás nemůžou slyšet!“
„To jo,“ uvědomila si Katka.
„Pojď, vyrazíme!“ zavelela Lucka. “Teď zašli za dům.“
„Tak honem, ať je neztratíme!“ nechtěla propásnout jedinečnou šanci Kateřina.
Obě se doma rozloučily, a chvátaly po třech schodech, div si nerozbily hlavy. Nepozorovaně vykoukly z venkovních dveří, a když uznaly za vhodné, vyšly na chodník. Stále se však držely kolem zdí domů, aby si jich hoši nevšimli.
„Pořád se nemůžu dočkat okamžiku, až narazíme na nějakou zajímavost.“ Řekl nedočkavě Pavel.
„Podle slov starého faráře nám bude cesta trvat asi hodinku, než narazíme na první skalní útvar.“ Vzpomněl si ještě Petr na odpoledne, kdy pomáhal faráři Musilovi na nohy.
„Zatím jdeme pouze půl hodiny, z toho dvacet minut vesnicí a pět minut smíšeným lesem.“ Konstatoval Pavel s tím, že teprve pět minut brázdí přírodou. A to je to, co je nejvíce láká.
Stále šli smíšeným lesem, proplétali se mlázím, vysokou trávou, kopřivami. Když šlapali za nosem dobrou hodinu, v dálce za nimi křupla větvička. Oba zbystřili zrak i sluch, ale nic podezřelého nezpozorovali.
„Tak tohle bylo o fous!“ oddechla si Katka a vztyčeným ukazovákem před pusou upozornila Lucku, že musí být stále ostražité.
„Jenže to tempo je na mě příliš rychlé. Já už prostě dál nemohu.“ Znaveně odpověděla Lucie.
Bylo vidět, že ani Katka se necítila dvakrát nejlépe.
„Víš co?“ navrhla Katka. “Ještě chviličku je budeme sledovat a pak se uvidí.“
„Dobře, to snad ještě půjde,“ přála si Lucie.
Když procházeli místem močálovitých oblastí, která naštěstí nebyla nekonečná, Petr si liboval: “Jakpak nám to pěkně čvachtá!“
„Nevěděl jsem, že jsi takový fajnšmekr. Na druhou stránku to alespoň odradí nezvané návštěvníky.“
Po dalších deseti minutách namáhavé chůze, procházeli místem, které zahalila mlha. Byla tak hustá, že by se dala krájet a hoši viděli jen metr před sebe. Pravdou je, že se už nacházeli asi
„Tomuhle místu nemůžeme říkat jinak než les mlhy. “Prohlásil Petr o místu, které ho tak učarovalo a připadalo mu strašidelné.
„To se mi líbí. Co si tak pojmenovat místa, která ještě objevíme?“ zeptal se směle Pavel.
„A vše si pečlivě označíme. Až se tu budeme trochu více orientovat, namalujeme si vlastní mapu,“ souhlasil kamarád.
„Hele, koukni!“ vyhrkla ze sebe Katka. Už se zastavili u nějaké skály.“
Lucie vykoukla zpoza stromu, aby se přesvědčila: “Počkáme si, jestli budou vybalovat z batohu věci. Pokud ne, budeme vědět, že to není cíl jejich cesty a budou pokračovat dále.
Po chvilce mlčení se mladší z kamarádů zeptal: “Vidíš Petře, tam v dálce tu skálu?“ žasnul s údivem a mlčky se přibližoval. Něco takového spatřil poprvé.
„Je to skalní masív, kterému se říká Pekelník. Řekl mi o nich farář, jsou ještě nádhernější, než jak mi popisoval.“
Pavel položil batoh do měkkého mechu, rozvázal jej a vytáhl pastelky, blok a pustil se do díla. Uměl nádherně malovat. Petr mezitím sbíral opodál borůvky a lesní jahody.
„Nechápu, proč jsme sem nevyrazili už dříve,“ tázavě se ohlédl na Petra.
„To nevím, ale o hodně jsme přišli. Asi po čtyřech stech metrech bychom měli narazit na mnohem větší skály, kterým se říká Čertovy kameny. Nejdříve Pekelník, potom Čertovy kameny, to do sebe krásně zapadá.“
Děvčata se pomalým krokem dostala na místo, kde ještě před malou chvíli odpočívali chlapci. Posadily se na vyvrácený kmen starého buku a přemýšlely, co dál podniknou.
„Už to mám!“ vykřikla Katčina kamarádka. “Teď už se za nimi nepoženeme. Počkáme si na ně jindy.“
„Kdy jindy?“ nevěděla Katka.
„Během dalších několika dní zkusíme vypozorovat z jejich rozhovorů, jestli do těchto končin budou chodit častěji. Pokud ano, počkáme si opět na víkend a přivstaneme si.“
„Ale na co si přivstaneme?“ ptala se zvědavě Katka.
„Vyrazíme sem hodinu před našimi idoly. Tady si odpočineme a až nás doběhnou, necháme jim opět menší náskok a znovu je budeme sledovat.“ Pronesla vítězoslavně Lucka.
Katka, jen uznale pokývala hlavou: “Jsi fakt dobrá, to by mě ani ve snu nenapadlo. Uděláme to přesně tak, jak jsi navrhla.“
Dlouho si ještě povídaly, pak obešly Pekelník dokola. Uznaly krásu a výjimečnost tohoto monumentu. Když si dosyta prohlédly skalní útvar, vydaly se strnitou cestou plnou překážek zpět domů.
A skutečně po několika stech metrech dorazili hoši k obrovské skále. Tento obrovský masív zde zůstal jako památka po ledovci, který tohle místo opustil před několika tisíci lety. Však se také v širokém okolí nachází množství bludných balvanů. Právem je toto místo domovem mnoha druhů ptactva, zvěře, broučího a hmyzího příbuzenstva. Sluneční paprsky, které dopadají do těchto míst, naplňují všechny, kteří se zde žijí, zvláštní touhou a poznáním, že život je krásný.
Pavel opět vytáhl s batohu výkres s pastelkami a začal znovu kreslit. Ani Petr nelenil a dělal si zápisky: “Dorazili jsme do míst, kde lidská noha již hezkou řádku let nevstoupila. S Pavlem nám to připadá, jakoby to byl ráj na Zemi. Budeme se ho proto snažit chránit za každou cenu. Nikomu neřekneme, kde chodíme a co tady děláme. Bude to jen naše tajemství…“
Petr dopsal, Pavel domaloval a vyrazili dál. Věděli, že to není jejich poslední, krásný nález.
„Za chvíli se dostaneme přes vrchol. Za ním bychom měli najít místo, které hledáme. Štoly by měly být na druhé straně. Jsou raženy do svahu druhého kopce,“ řekl Petr, podle vzpomínek faráře.
Pavel se zastavil, “čekám na tebe, tohle musíme spatřit společně.“
Kapitola 5
Oba pohlédli a spatřili prudký sráz do rokle.
„Musíme slanit, protože je to příliš prudké, nebudeme zbytečně riskovat. Hlavně bych chtěl spatřit štoly, ne se na začátku zranit,“ hledal bezpečný způsob, Petr.
Pavel vytáhl s batohu lano a karabiny. Oba se připoutali, jeden konec lana uvázali ke stromu a druhý konec hodili do rokle.
Ztracený ráj na Zemi, se skutečně objevil, když se oba chlapci dotkli nohama země. Odepli své karabiny a společně se otočili do nitra té nádhery. Stáli na místě, kde rostlo více druhů stromů, od listnatých až po nádherně vysoké borovice. Nevěděli samou nádherou kam se podívat dříve. Uprostřed rokle byla malá studánka.
Když přistoupili blíže, zjistili, že se tudy na povrch dere pramen malinkaté říčky, který mířil na druhou stranu rokle. Přes velký nános hlíny, větví a listí byl z dálky těžko rozeznatelný.
„Zde bude náš tábor,“ prohlásil šťastně Petr. “Ten den si zapíšeme jako znovunalezení smyslu života. Ve volných chvílích tady budeme chodívat a dávat do pořádku.“
Pavel se připojil: “A také prozkoumávat přilehlé okolí.“
Pokračovali dále svou roklinou, když po dvou stech metrech spatřili kopečky a prohlubně. Jasný důkaz toho, že se nacházejí v místě podzemních chodeb.
„Tady zřejmě začínají soustavy štol, kde je prohlubeň, tam bude zřejmě propadlá chodba, kde je mulda, tam je navážka vykopané štoly. “Prohlásil sebevědomě Petr.
„Petře, podívej!“ přerušil kamaráda v rozjímání Pavel. “Tam je vstup do štoly.“
A skutečně! Obešli jednu muldu, jejich rty se otevřely v němém úžasu. Samotná štola se rozdělovala do dvou chodeb, jejich ústí bylo snadno patrné, neboť strop byl v tomto místě propadlý a trčela pouze boční zeď. Jedna větev vedla doleva a druhá rovně.
„Kterou se vydáme?“ zeptali se téměř současně.
„Rovnou za nosem,“ odpověděl rychle Pavel.
„To jest rovně,“ doplnil Petr. “Ale nejprve si trochu odpočineme.
Pavel, už chtěl vstoupit nedočkavostí dovnitř, ale poslechl jako vždy svého kamaráda. Posadili se tedy na kládu, která se opírala o vyvrácený pařez, z batohu vytáhli své čutory s čajem a spokojeně se nalévali vitamíny.
Náhle Pavel vyskočil a začal jančit s bolestivou grimasou: “Au! au! au!“ držel se za zadek.
Petr se smál a nevěděl co má dříve dělat, jestli se držet za břicho nebo jít na pomoc. Za okamžik se situace zmírnila a Pavel, stále ještě s rukama na zadku, se šel podívat na místo, kde před chvíli seděl.
„No jo, to jsem si mohl myslet, vosy si tady udělaly hnízdečko lásky,“ smál se.
Petr také a jejich smích nebral konce: “To jsi mi mohl říci dříve, klidně jsem mohl vytáhnout jehlu z krabičky poslední záchrany a občas tě píchnout.“
„Ha, ha, ha, že sis tam nesedl ty. Taky bych se rád podíval, jak budeš skákat, jakoby tě na nože brali.“
„Jako bych to tušil kamaráde, musíš si umět pěkně hačnout,“ řekl lyšácky Petr a začal se smát ještě hlasitěji.
„Kdo se směje naposled..., však to znáš!“ utěšuje se Pavel.
„Tak pojď, konec srandy. Vytáhneme si baterky a hurá za objevy,“ vyzval Pavla.
Kapitola 6
Lucika
(Roman Janas, 27. 3. 2007 21:42)